1. kapitola

Občas si říkám, jestli mi ta práce za to stojí. Většinou to bývá ve chvílích, jako je tahle. Ve chvílích, kdy jde všechno do hajzlu. A to bývá poslední dobou až nepříjemně často.

„Nechtěla bys mi trochu pomoc?“ zaječel na mě Johnny, který měl plné ruce odrážením zombiů.
Rychle jsem pohledem zkontrolovala Nicolase, který ležet v bezvědomí vedle mě. Chudák, všechno prospí a bude si stěžovat jako posledně. Už se nemůžu dočkat…

Zatímco Johnny se snažil zombie pouze odrážet a udržet je v bezpečné vzdálenosti, já se s nimi nepárala. Oni by na nás ohledy taky nebraly. Kdybychom je nechali, tak nás sežerou zaživa a ještě se u toho pochvalně poplácají po zádech.

Tasila jsem svou katanu, které familiárně říkám Mickey, a jala se odsekávat všechno co se mi připletlo do cesty. Ruka sem hlava tam. Nebyla to sice nejčistší práce, ale svůj účel to splnilo. Během chvíle byla podlaha poseta pohybujícími se rukami, hlavami jejichž čelisti stále kousali, a torzi těl. Zajímavá podívaná.

„Pojď, zvedneme Nicka na stůl,“ zavelel Johnny odhazujíc koště, kterým nás bránil, mezi ten bordel. Ani jednou se tam nepovíval. Na vlkodlaka je to pěkná citlivka.

… O NĚKOLIK DNÍ DŘÍVE …

„Nikdy by mě nenapadlo, že tohle uvidím“ zašeptala jsem směrem k Johnnymu. Ten jen přikývl, neschopný odtrhnout oči od toho výjevu.
„Podle mě jí zaplatil. Vždyť, která normálně uvažující ženská by si s tím sucharem začala?“ zamumlala jsem, aniž bych z nich spustila zrak
.

Nejspíš bychom tam seděli a zírali na ně do soudného dne, ale naštěstí nás v tom vyrušil číšník s objednávkou. Sice se na nás díval divně, ale nijak to nekomentoval. Nejspíš je zvyklý na větší podivíny, než na někoho kdo pozoruje líbající se pár. Na dvou zamilovaných lidech by nebylo nic tak zvláštního, ale když je jeden z nich Nicolas, tak už to zvláštní je.

Nicolas Brightwood je nejlepším čarodějem, který pracuje pro agenturu Lovci odměn. Zároveň ho to dělá osinou v mém zadku. Je to neskutečný egoistický kretén bez špetky humoru. Takže moje nevěřícné, zíraní na něj v objetí s blonďatou kráskou je na místě. Někdo kdo, má všech pět pohromadě by si o něj neopřel ani kolo.

„Měl bys na ně přestat zírat, Johnny. Každou chvíli si toho všimnou,“ napomenula jsem svého společníka a upila ze své skleničky ledového čaje. V ústech se mi rozlila příjemná chuť citronu, kterou téměř okamžitě přebil cukr. Ne, že bych ho neměla ráda, ale přijde mi zbytečné sypat ho do čaje po kilogramech.

Z přemýšlení o čaji a cukru mě vyrušilo zapípání oznamující příchozí zprávu. Normálně bych to nechala být, ale vzhledem k tomu, že o vteřinku později zazvonil telefon i Johnnymu, mi bylo jasné, že se jedná o práci.

„Musíme do kanceláře. Máme nový případ,“ potvrdil mou domněnku. Přikývla jsem, dopila na jeden zátah přeslazený čaj a vypadala se přes silnici za Nicolasem. O placení jsem se starat nemusela, na řadě byl Johnny.

„Nerada vás ruším, ale musíme do práce. Šéf se po nás shání,“ vyrušila jsem ty dvě hrdličky, které se opírali o naše pracovní auto.

Naneštěstí to nevypadalo, že by si byly vědomi toho, že na ně někdo mluví a dál se věnovali zkoumání dutiny ústní toho druhého. Nechápejte mě špatně, pro čerstvě zamilované mám obvykle pochopení, ale ne když se musí pracovat. To, že Nicolas je za vodou a do práce chodí jen kvůli tomu, aby se na nás povyšoval, neznamená, že to tak máme všichni. Někteří z nás výplatu potřebují.

„Ehm…,“ odkašlala jsem si v přípravě na další vyrušení. Naštěstí v tom momentě přišel Johnny, kterému stačil jediný pohled, aby pochopil situaci. Jen na mě přes auto mrkl a posunkem naznačil, že se o to postará. Vylovil z bundy klíčky, kterými si odemkl a zalezl na sedadlo řidiče. Ti dva cicmálci si ani nevšimli, že nastartoval motor. Není divu, že byli poněkud překvapeni, když se auto, o které se opírali, dalo do pohybu.

Neudržela jsem se a vyprskla smíchy, za což jsem si vysloužila ošklivý pohled jak od Nicka, tak i od jeho společnice, která připomínala živou panenku Barbie.

„Já jsem vám říkala, že musíme jít,“ pokrčila jsem rameny a nasedla na místo spolujezdce.

„To bylo dobrý,“ pochválila jsem smějícího Johnnyho.

„To víš, léta zkušeností. Když to nejde po dobrým, tak to holt půjde po mým,“ mrknul na mě a netrpělivě zatroubil, aby dal těm dvěma najevo, že pospícháme. Téměř okamžitě si nastoupil i Nicolas. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédla jeho kabonící se výraz a vyprskla smíchy nanovo.

♦♦♦

„Kde jste tak dlouho?“ přivítal nás šéf oblakem kouře z cigarety. Seděl v konferenční místnosti, jak tomu s oblibou říkal, přestože tu byl jen malý stůl s pár židlemi a jedním křeslem, na kterém seděl. Nohy na stole, cigareta mezi rty a v ruce hrneček s kafem, na kterém stálo ‚Nejlepší šéf‘, jsou typické znaky pro zakladatele agentury Lovci odměn. 

Ernest Welson byl svého času legendou v chytání zločinců. Dnes už to je jen prošedivělý postarší pán, který si odmítá připustit, že už mu není dvacet. Na věk je háklivější než ženská v přechodu.

„Tady Ken se nemohl odtrhnout od své Barbie,“ ukázala jsem na Nicka, který se na mě zaškaredil. No co, vždyť je to pravda.

„Nová buchta, jo?“ pokýval Ernest uznale hlavou a upil ze svého hrnku. Nicolas to nechal bez odpovědi a jen se usadil na židli u okna.

„No, ale k práci. Dneska mi volala Jannine od soudu, že se jim tam nedostavil jeden čaroděj. Byl obviněný za obětování panny. Kde jí v dnešní době vzal mi je záhadou, ale to není podstatné. Tady máte složku s jeho případem včetně nahlášené adresy. Není to moc pravděpodobné místo, kde by se mohl ukrývat, ale stejně bych tam začal,“ hodil na stůl složku, kterou měl celou dobu na klíně a zvedl se. To se neobešlo bez polití zbytkem kafe a několika peprných nadávek. Pak už za sebou zabouchl dveře a nechal nás i s naším novým případem.

♦♦♦

„Stejně je to jen ztráta času. Kdo by se schovával doma? Vždyť je to první místo, kde ho budou všichni hledat,“ bručel mi za zády Nicolas. Nemělo cenu mu na to odpovídat, stejně to ani nečekal.

Byl naštvaný od té doby co Johnny popojel autem a případ s čarodějem mu na náladě taky nepřidal. Přesně z podobných důvodů lidi nemají čaroděje v lásce a to Nicka štve. Ne všichni z jeho druhu obětují děti v pradávných rituálech, jak se mi jednou ve chvilce slabosti snažil vysvětlit. Zkoušel to jednou a po tom co jsem se mu vysmála, to vzdal.

Dalším důvodem jeho skvělé nálady byl i fakt, že toho čaroděje znal. Jednalo se o jeho spolužáka ze střední školy. Podle Nickových slov to byl sice podivín, ale živé duši by neublížil. Proto mu nešlo na rozum, že by si Richard, jak se hledaný jmenoval, vyhlídl pannu a chladnokrevně jí obětoval. Raději jsem mu ani nepřipomínala, že to stejné udělal i jeho otec, ale místo jedné nebohé panny jich bylo přímo šest. Na tuhle událost byl háklivý.

„Našel jsem to,“ zavolal na nás Johnny ze třetího patra panelového domu, kde Richard bydlel. S Nickem jsme zbývající schody vyběhli a postavili se za Johnnyho přesně tak jako obvykle. První John, pak já a jako poslední Nicolas. Údajně chodí Nick jako poslední protože se neumí prát jako my s Johnem, ale všichni dobře víme, že se mě kluci jenom snaží chránit. Ne, že bych to potřebovala.

John zazvonil. Nejdřív jednou, ale když se nikdo neozýval, zkusil to znovu. Bylo zřejmé, že buď tam nikdo není, nebo nám prostě nechce otevřít. S tím jsme počítali, většinou to tak bývá. V akčních filmech by teď ty dveře John vykopl nebo by je Nicolas očaroval. Jenže mi nejsme v akčním filmu a tak náš vůdce, Johnny, vytáhl univerzální klíč, který si při příchodu vyzvedl u domovníka a dveře normálně odemkl.

S vytaženými zbraněmi jsme vpadli do bytu jako velká voda a nestačili zírat. Ocitli jsme se v jednopokojovém bytečku, který byl jednoduše a přesto elegantně zařízený. Bylo tu vymalováno do světle béžova. Celému bytu dominovala velká postel, kolem které byly bílé koberečky. Kolem zdí byly malé či větší poličky plné knih. Celý dojem jen kazila okousaná mrtvola, kterou bych okem laika odhadla na našeho hledaného, Richarda. Nebyl to pěkný pohled a slabším povahám by určitě přivodil noční můry na několik večerů.  My jsme naštěstí slabší povahy nebyly a tak nás to nijak nezasáhlo. To spíš ten puch rozkládajícího se masa v nevětraném prostoru.